Díky tomu, že dokážu pomoct sobě, můžu pomáhat i ostatním

Děkuji mé přítelkyni Gaurí Chrastilové za velmi příjemný a podporující rozhovor, který se mnou stvořila.  

Ivana Antalová je žena, partnerka a matka. Je spoluautorkou knihy Bonding – porodní radost, která se zabývá podporou rané vazby mezi matkou a jejím dítětem. Ivanino jméno je také pevně spojeno s rodičovskou organizací BabyKlokánci, která se zformovala jako přirozené vyústění internetové diskuse rodičů předčasně narozených dětí. 
V současné době Ivana pečuje o sebe, manžela a své tři děti a také podporuje rodiče v jejich kompetencích. Působí jako laktační poradkyně, lektorka masáží dětí a kojenců a stojí u vzniku nového projektu – organizace „Dítě patří k rodičům“. 
Tvoje životní zkušenosti tě přivedly k pomoci a podpoře ostatních. Když se vrátíme na úplný počátek – jaké bylo tvoje dětství? S jakým vkladem do života jsi přišla na svět? 
Když jsem si po narození nejmladší dcery kladla různé existenciální otázky a v souvislosti s hledáním odpovědí absolvovala spoustu seminářů osobnostního růstu, podařilo se mi dostat se až na začátek mého života. Pochopila jsem, že jsem si sama tuto cestu vybrala. Abych mohla uskutečnit svoji vizi, potřebovala jsem se v životě hodně učit. To se mi nejlépe mohlo podařit a věřím, že i podařilo právě v rodině, do které jsem se narodila a také v té, kterou jsem poté vytvořila. Narodila jsem se mamince, které necelé dva roky před mým narozením zemřelo zcela osaměle v nemocnici novorozené děťátko. I já jsem byla v prvních dnech po narození bez mé maminky a ona beze mne. V dětství jsem se velmi bála smrti, prosila jsem, abych nikdy nezemřela. Ve skutečnosti jsem se bála, že přijdu o láskyplnou mateřskou náruč, která mi nebyla po narození dopřána, netušila jsem, o co jsem byla ochuzena, bála jsem se neznámého. 
Součástí tvého životního příběhu je i šest těhotenství, z nichž máš tři děti…
V době přechodu z dětství do dospělosti můj život na dlouhou dobu uvízl v konzumním způsobu života, který mi umožnil přestat řešit existenciální otázky. I když jsem byla vdaná skoro deset let, netoužila jsem po dětech, tuto otázku jsem neřešila. Na jedné gynekologické prohlídce se nad tím podivoval i můj lékař. Aniž bychom se chránili, neotěhotněla jsem. Po vyšetření manžela, které bylo v pořádku, mi doporučil laparoskopické vyšetření vejcovodů, které odhalilo srůsty na obou vejcovodech. Bylo mi doporučeno umělé oplodnění. Opět jsem tedy začala řešit existenciální otázky. Odpovědi na ně jsem ovšem hledala velmi obtížně, zejména z důvodu chybějící empatie a lidskosti ze strany ošetřujícího personálu. Cesta umělého oplodnění nebyla mojí cestou. 
Máš za sebou tři porody. Každý z nich byl úplně jiný. Můžeš je porovnat? 
Nejstarší syn se narodil císařským řezem, vážil 4550 g a rozhodl se jít na svět nožičkami. Po zkušenostech, které jsem měla já jako dítě při narození, se mu ani nedivím. V děloze se mi vytvořila přepážka, která mu bránila obrátit se hlavou dolů. Vzhledem k tomu, že můj ošetřující gynekolog nepoznal, že je syn opačně, mohl se narodit, kdy sám chtěl. Praskla mi plodová voda a odjela jsem do nemocnice, kde mi byl indikován císařský řez. Moje starší dcera si vybrala pro své narození den narozenin svého bratra. Porod probíhal zcela normálně, až na vyrušování a urychlování porodu personálem. Po narození jsem si vykřičela položení nahé dcery na mé nahé tělo, koukaly jsme si s dcerou do očí, napila se z jednoho prsu, z druhého. V ten moment jsem si uvědomila, jak jsem šťastná, že jsem se narodila jako žena a jak je mi líto mužů, že jsou o tento zážitek ochuzeni. Pak mi dceru opět sebrali. Z tohoto pohledu čerpám ovšem stále. Moje nejmladší dcera se narodila na hranici životaschopnosti ve 24. týdnu těhotenství. Její příchod na svět, pobyt v nemocnici i naše vzájemné sžívání a moje péče o ni byla posledním kamínkem do mozaiky uchopení mého vlastního života. Odevzdala jsem vše, abych si mohla vybírat jen to, co skutečně chci a potřebuji. 
Díky tomu, co jsi zažila po předčasném porodu nejmladší dcery Evičky, ses rozhodla pomáhat ostatním maminkám nedonošených a nemocných dětí. A tak vznikli BabyKlokánci… 
Po narození Evičky to bylo strašné. Nepochopení, nedostatek empatie, popírání, necitlivost, a hlavně strach, můj strach o mé dítě a také strach zdravotníků, díky kterému jsem se přizpůsobovala, byť jsem cítila, že mohu mé dceři pomoci mnohem víc. Kdykoliv jsem odcházela z nemocnice domů, moje dcera v nemocnici zůstávala odkázaná na přístroje a ošetřující zdravotníky. Nikdy jsem ovšem od své dcery neodešla úplně, vždy jsem s ní byla v myšlenkách a tak to mám se svými dětmi i nadále. 
Hledala jsem nejlepší cestu v těchto situacích. Součástí hledání bylo i založení a koordinování projektu BabyKlokánci na podporu rodin s předčasně narozenými a nemocnými novorozenci, které funguje pod občanským sdružením Zrnka. V rámci činnosti BabyKlokánků jsme seznamovali veřejnost s touto problematikou, propojovali světy oddělené nemocniční zdí, informovali o situaci u nás vyspělé státy Evropské unie, kterým není situace u nás lhostejná a chtějí nám pomoci. Vedla jsem spoustu rozhovorů s rodiči, zejména matkami, a našla jsem tu nejlepší cestu, kterou je podpora rodičů v péči o jejich děti v každé situaci. Základním faktorem šťastného života je pocit bezpečí a toho dosáhneme, pokud je o nás láskyplně pečováno. 
Jak dlouho jsi byla koordinátorkou BabyKlokánků a proč ses nedávno rozhodla odejít a věnovat se projektu „Dítě patří k rodičům“? 
BabyKlokánky jsem založila v roce 2009, koordinovala jsem je tedy tři roky. Organizaci „Dítě patří k rodičům“ jsem se rozhodla založit, protože si uvědomuji, že je čas se posunout zase o kousek dále. Pokud se rodiče maximálně podpoří v péči o jejich dítě, dostane se jim toho nejlepšího vkladu pro zvládání úskalí, která život občas přináší. Tato podpora je uzdravující pro děti i jejich rodiče. Věřím, že profesionálním přístupem se nám podaří podpořit rodiče v péči o jejich děti nejlépe. Jedná se o problém celonárodní, napříč jednotlivými generacemi i obory lidské činnosti. 
Jaká je hlavní myšlenka vaší organizace, kdo ji tvoří a jakým způsobem chcete pomáhat? 
Organizace „Dítě patří k rodičům“ by ráda poskytla široké odborné i laické veřejnosti nástroje k ideální podpoře rané vazby mezi dítětem a jeho rodiči. Organizace unikátně propojuje vzdělávací a osvětovou činnost v návaznosti na medializaci tématu a z toho plynoucí motivaci podpory rané vazby. Zakládajícími členy jsou vedle mne socioložka Daniela Rendl a projektová manažerka Veronika Svobodná, odborným garantem klinická psycholožka Michaela Mrowetz. 
Jedním z nástrojů je i ideové prohlášení podepsané význačnými osobnostmi odborného a mediálního světa, které zní: 
„Dítě patří k matce. Dítě s matkou ochraňuje otec. Dítě patří k rodičům“. Podpora vazby mezi dítětem a jeho rodiči od okamžiku početí vytváří optimální podmínky pro naplňování potřeb dítěte a vede k pocitu bezpečí. Pocit bezpečí je pro každého jedince základní podmínkou spokojeného života. Základem poskytované péče je myšlenka „Dítě patří k rodičům“. 
Život ti postavil do cesty mnoho překážek, ale i výzev, které jsi přijala a díky nimž ses stala inspirací a podporou pro mnohé další… 
To, co a jak jsem v životě prožila, mělo na můj nynější život význačný pozitivní vliv. Na začátku mého života jsem dostala informaci, že nestojím za to, aby se někdo zabýval mými potřebami. Díky tomu jsem se v životě soustředila na uspokojování toho, co jsem si myslela, že chtějí ostatní. Díky všemu prožitému jsem pochopila, že milovat jiné mohu jedině, pokud budu schopná bezvýhradně milovat sama sebe. Pomáhat jiným mohu pouze tehdy, pokud dokážu pomoci sama sobě. Je to cesta náročná, uzdravující, posilující a naplňující život štěstím. Děkuji všem, které jsem na této cestě potkala, zejména mým dětem, mým rodičům a mému partnerovi, kterému chci tento rozhovor věnovat. 

Zdroj: http://www.babyweb.cz/Clanky/a5618-Diky-tomu-ze-dokazu-pomoct-sobe-muzu-pomahat-i-ostatnim.aspx