Moje maminka dělila svůj život na dobu před narozením své první dcery a po jejím narození. Před narozením své první dcery bývala moje maminka šťastná, vdávala se z lásky a toužila po tom být matkou. Na své první děťátko se velmi těšila. Užívala si s důvěrou bezstarostného života. Byla šťastná, že je ženou, tak jako bývala dříve šťastná, že je dívkou. Ráda chodila do společnosti, mezi kamarádky, flirtovala s mladíky. V obchodech si zkoušela šaty, i když věděla, že si je nekoupí, protože na ně nemá peníze. Byla jednoduše šťastná, že žije.
Způsob narození první dcery, která na následky tohoto způsobu zemřela, moji maminku změnil. Už nenosila ráda šaty ani sukně. Pamatuji si ji v kalhotách, většinou v kalhotách černé barvy. Pamatuji si ji ustaranou, zlomenou s nenaplněnou touhou být šťastnější. Její život se smrtí první dcery zasekl v propadlišti, odkud byla pro ni cesta příliš trnitá a strmá. Kalhoty jako symbol "mužského" porodu, porodu pod vedením kohokoliv jiného než rodící ženy a jejího dítěte. Kalhoty jako symbol zakázaného svobodného přijetí a puštění.
Když jsem byla malá, ráda jsem si hrála na vojáky, lozila jsem s kluky po stromech. Nový kočárek s panenkou skončil záhy v potoce před naším domem. Sukně a šatičky jsem nesnášela, byly během chvilky špinavé a roztrhané, a tak nepohodlné. Náušnice jsem věčně ztrácela, i když byly zamčené. Toužila jsem být klukem. Přece mají mnohem jednodušší život. Když jsem se vdala, tak představa, že bych měla mít dítě, ve mně vzbuzovala úzkost. Neublížím svému dítěti? Ale když jsem se od lékaře dozvěděla diagnózu primární sterilita, zachvátila mne panika, že možná žádné dítě mít nebudu. Strach z jedné situace, vystřídal strach ze situace opačné. Jak příhodné. Vždyť život je pohyb mezi dvěma dualitami, mezi narozením a smrtí. Otěhotněla jsem šestkrát, normálně.
Můj syn se narodil akutním císařským řezem. Není to tak dávno, co mi při jednom rozhovoru vyprávěl: "Bylo mi krásně a pak... najednou ostré bolestivé světlo... zima... strach... strach z neznámého... strach ze smrti." Mluvil o svém narození.
Při porodu mé starší dcery jsem pocítila, jak dokáže být žena silná. Dokázala jsem sama rodit, porodit svoji dceru a přizpůsobovat se i potřebám zdravotníků. Dovolovala jsem jim, aby mne manipulovali, ať již slovně či fyzicky do polohy pro ně příjemnější a riskovala tak zdraví i život svůj i mé dcery. Dovolovala jsem jim to, aniž by se mě ptali. Dovolovala jsem jim, aby mne opakovaně vnitřně vyšetřovali, aby mi praskli plodovou vodu, aby mi provedli nástřih, aby ihned přestřihli pupeční šňůru a tím jsem zvyšovala riziko infekce a připravila moji dceru o spoustu cenných látek, tak důležitých pro její šetrný přechod na tento svět. Investovala jsem spoustu energie do naplňování představ někoho jiného, ale vždy jsem našla sílu i na to, abych přežila a zvládla to, co jsem si předsevzala. Když jsem moji starší dceru uviděla poprvé, zaplavila mne obrovská vlna lásky, díky které jsem si přivinula svoji dceru do mé náruče. Přisála se k jednomu prsu, k druhému. Koukaly jsme si do očí a já poprvé v životě cítila, jak jsem šťastná, že jsem se narodila jako žena. Pak jsem dceru předala zdravotníkům a tím jsem nás vystavila zbytečnému a škodlivému stresu a zvýšila riziko nozokomiální infekce a ztráty laktace.
Moje mladší dcera se narodila ve 24. týdnu těhotenství, na hranici životaschopnosti. A já pocítila jakou sílu dokáže mít matka. Opět jsem hledala a nacházela cesty, jak se přizpůsobit a přežít. Utkvělá představa naší dvouleté dcery v šatičkách běhající po naší zahradě mi byla motivací. Naučila jsem se v mateřství využívat všech nástrojů a smyslů, které mám. Vím, že i horečka mého dítěte je skvělou příležitostí být s ním v kontaktu kůže na kůži, který je uzdravující.
Dostávala jsem však také stále jasnější signály, že se moje energie vyčerpává, že to není ten správný způsob života, že jsem zapomínala na to nejdůležitější, co mám. Zapomínala jsem sama na sebe, zapomínala jsem si všímat toho, zda se mám ráda. Stále více jsem se na cestě životem ztrácela v utrpení minulosti. Toužila jsem svým dětem předat něco jiného. Toužila jsem, aby byly v životě šťastní a to se může podařit, pokud budu šťastná já sama.
Všechny mé děti jsou úžasné a empatické, každé je jiné. Můj syn nejde do zbytečného rizika, moje starší dcera je průbojná a moje mladší dcera vytrvalá.
Už je to skoro rok, co moje maminka zemřela. Poté, co zemřel můj tatínek, ztratila toho s kým ji spojovalo to nejsilnější, co na tomto světě měla, utrpení většiny jejího života, utrpení z neoplakané ztráty vlastního dítěte. A já jsem ráda, že mi stihla předat vědomí, že vždy má smysl život prožívat a ztrátu oplakávat.
Již je to pár let, co jsem odložila kalhoty a nosím pouze sukně a šaty. A je to pár měsíců, co jsem si uvědomila, jak moc pláč bez výčitek očišťuje a ulevuje.
Rodičově moji zlatí, miluji nás a děkuji nám za vše. Děkuji za to, že jsem taková, jaká jsem.
Děkuji za to, že nejenom intuitivně cítím, ale i rozumově vím,
že začátek našich životů určuje náš další život a jeho prožívání,
že se rodíme s přirozenou touhou být šťastnější a schopností tuto touhu uspokojovat, z počátku s podporou našich nejbližších, matky a otce, kteří to umí nejlépe,
že naše náruč je tím nejlepším místem pro naše děti, pro ty vnitřní i pro ty, které žijí vedle nás
že ukazatelem našeho osobního růstu je míra využívání schopnosti uspokojování naší přirozené touhy být šťastnější, se kterou přicházíme na tento svět,
že pokud se na své cestě životem ztratíme, můžeme se ke své přirozené touze být šťastnější, být sami sebou zase vrátit,
že využívání potenciálu těhotenství, porodu a poporodního období nám dává jedinečnou šanci na léčení vztahů v nás i mezi námi a rozpuštění strachu,
že vím proč jsem šťastná, že jsem žena.
Můj život mi dal pocítit, že zakořenění v klidné ženské síle, z které pramení láska, je pro šťastnější život ženy i jejího muže nejdůležitější.
s láskou a díky z návratu do bezpečí domova, k sobě
Ivana
www.ivanaantalova.cz
