Část žen, s kterými se setkávám, slovně vyjadřuje spokojenost s poskytovanými zdravotními službami v porodnictví, cítím z nich ovšem určité pochybnosti. Porod vnímají jako ne zrovna příjemný zážitek, ale přežily ho, stejně jako jejich matky a nepříjemné pocity potlačují. Jsou rády, že mají porod za sebou a soustředí se na péči o dítě většinou v souladu s doporučeními poskytovatelů zdravotních služeb.
Setkávám se také se ženami, které se vyjadřují o poskytovaných zdravotních službách v porodnictví pouze v superlativech, často dost vášnivě a hlasitě. Hovoří o tom, že jejich dítěti případně jim samotným byl zachráněn život či zdraví, že by bez fyzické pomoci samy neporodily. Při péči o dítě se většinou dost často obracejí s prosbou o radu, pomoc či ujištění, zda je vše v pořádku na poskytovatele zdravotních služeb.
A také se setkávám se ženami, které jsou s poskytovanými zdravotními službami v porodnictví spíše nespokojeny. Většinou jsou to ženy, které si uvědomují, že svoboda znamená převzít zodpovědnost do svých vlastních rukou. K tomu potřebují spoustu energie, kterou odmítají vydávat přizpůsobováním se názorům a přístupům, které nejsou v souladu s jejich vnímáním a cítěním a mnohdy ani v souladu s podporou zdraví. Hledají si své vlastní cesty.
Já jsem dost dlouho moji cestu mateřstvím přizpůsobovala poskytovaným zdravotním službám. Přece mne to tak učili. Návod na život mohu najít v knihách, případně se ptát u autorit, které na to mají vzdělání. Stále častěji se ovšem ozývaly pochybnosti. Úspěšně jsem tyto pochybnosti ignorovala a byla jsem na sebe pyšná, jak dokážu vše zvládnout.
Můj starší syn se narodil akutním císařským řezem v nemocnici, kde jsem musela poskytovatelům zdravotních služeb dokázat, že se o sebe dokážu postarat, abych mohla mít svého syna u sebe. Když mi ho konečně vrátili, odnesla jsem si také problémy s kojením a přesvědčení, že je nutné ho co nejdříve učit samostatnosti. Začala jsem se samostatným večerním usínáním. Bylo to náročné, vyčerpávající, když plakal, plakala jsem mnohdy s ním. Byla jsem na sebe ovšem stále pyšná, jak vše zvládám. Postupovala jsem přece podle doporučení autorit, které na to mají vzdělání a ví to tedy lépe než já.
Po spontánním porodu mé starší dcery, kdy jsem zažila neuvěřitelný pocit štěstí při kontaktu kůže na kůži a vzájemném si koukání do očí bezprostředně po jejím narození, jsem dceru již ochotně předala do rukou poskytovatelů zdravotních služeb a čekala, až mi ji druhý den vrátí. Odnesla jsem si navíc i občasnou bezmoc z mojí neschopnosti rozeznat co potřebuje a utišit ji. Nácvik samostatného večerního usínání byl ještě mnohem náročnější, moje starší dcera si jde za každých okolností za svým. Po konzultaci s autoritou jsem odcházela posílena v tom, že moje dcera musí pochopit, že tak to má být a já musím být důsledná. Dokázala jsem být důsledná, abych mohla být i nadále na sebe náležitě pyšná, jak vše zvládám a co všechno vydržím.
Když se narodila moje mladší dcera ve 24. týdnu těhotenství sledovala jsem poskytovatele zdravotních služeb, jak pečují o moji dceru a cítila jsem smutek. Byli tak profesionálně techničtí. Vnímala jsem ovšem také necitlivost k mojí dceři i ke mně. Toužila jsem být co nejvíce s mojí dcerou, pečovat o ni. Několik týdnů jsem prosila, ptala se, kdy konečně budu moci pochovat, přebalit moji dceru, přizpůsobovala jsem se a čekala. Vždyť poskytovatelé zdravotních služeb na to mají vzdělání a ví to tedy asi lépe než já. Konečně přišel ten den, kdy jsem mohla být s mojí dcerou stále, pečovat o ni. A s ním mne opanoval i obrovský strach, abych ji neublížila. Copak to můžu zvládnout? Můj stávající život se začal od základů rozkládat. Začala jsem si uvědomovat můj velký omyl. Moje pýcha pomalu přecházela v pád. Styděla jsem se stále víc. Navštěvovala jsem psychoterapie a stále hlouběji sahala do peněženky, užívala jsem antidepresiva a byla otupělá.
Bylo na čase převzít plně zodpovědnost za sebe i mé děti do vlastních rukou. Následovala dlouhá a občas těžká cesta mého postupného osvobozování se a uzdravování. Svým dětem jsem se za mé chyby omluvila. Dnes už vím, že rodiče jsou pro své dítě zdrojem uzdravující síly a podpory, že právě rodiče ví a dokážou svým dětem pomoci nejlépe. Potřebují k tomu podporu a informace.
Naše společnost prožila dlouhé období ve strachu z autorit, období totality, s jehož důsledky se stále potýkáme. A jedním z těchto důsledků je stále zlehčovaná a ignorovaná separace dětí od rodičů a její důsledky při poskytování zdravotních služeb v porodnictví. Chápu, že ve světle týdenní separace na novorozeneckém oddělení, kterou prošla při svém narození většina z nás, se nynější stav může jevit jako vyhovující. Z vlastních velmi bolestivých zkušeností i zkušeností dalších vím, že není, že zde stále přetrvávají mocenské vlivy.
Pojďte se podílet na zlepšování zdravotních služeb v porodnictví, které jsou placeny z našich daní a odvodů do státního rozpočtu. Ozvěte se, pokud nejste s kvalitou poskytovaných služeb spokojeni, jen tak může dojít ke změně k lepšímu. Já Vám nyní nabízím jednu z možností.
Přeji si, aby děti mohly být se svými rodiči a rodiče se svými dětmi tak, jak to skutečně potřebují, jak je to v souladu s podporou zdraví. Spolu s mým manželem jsem vytvořila petici adresovanou ministerstvu zdravotnictví pro podporu rodičů v nepřetržitém kontaktu při péči o jejich děti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb v porodnictví, kterou můžete najít na tomto odkaze.
"Každý se bude jednou zodpovídat za všechny legitimní radosti, které opomenul prožít." Talmud
