Uvědomuji si sebe sama a intuitivně se otáčím tak, abych viděla na hodiny. Otvírám oči.
Jééé, ještě mám dvacet minut. I když, pokud bych vstala hned, zvládla bych ráno klidněji. Zavírám oči. Ten stresík mi za pár dalších minut blaženosti pod peřinou prostě stojí.
"Evulko, vstávej, dobré ráno miláčku. Pojď se vyčúrat, už musíme vstávat, abychom stihly školu." Chvatně a přitom jemně se snažím dostat dceru z postele. Nedaří se mi to.
"Když se vyčúráš, můžeš se koukat na SpongeBoba," lákám ji na její oblíbený animovaný seriál o oživlé a trochu naivní houbě na mytí.
Nereaguje.
Mé oči sklouznou na hodiny a cítím, jak moje nervozita stoupá. Zatínám zuby a stále milým hlasem pokračuji: "Pojď miláčku, odnesu Tě na záchod. SpongeBob se na Tebe už určitě těší."
Konečně se probírá. Pomáhám ji za ruce z postele. S úlevou sleduji, jak odchází na záchod. Chvatně zapínám televizi, připravuji hromádku s oblečením.
"Evičko, co chceš ke snídani? A prosím Tě, oblékej se." Koukám, že je naplno ponořena do dialogu kuchaře SpongeBoba s Krabsem, jeho šéfem ve fastfoodu. Rezignuji. Rozmačkávám banán, ten ji většinou chutná. Vložím ji misku do ruky, lžíci do druhé. "Prosím Tě, papej."
Sedám si na postel vedle ni a sundávám ji pyžamo. "Mami, pozor, já nevidím!" SpongeBob s tím nejlepším krabím hambáčem, tedy hamburgerem, v ruce se mi směje za zády. Začínám litovat, že jsem nevstala hned po probuzení. Mohla jsem se smát s ním. Tak jsem jen zaskřípala zuby a zhluboka se nadechla, abych zachovala klid. Za to si skutečně můžu sama.
"Au to bolí!" Ponožky natahuji moc vysoko. Čekám, až si je upraví. Uf, zvládla to překvapivě rychle. Ještě kalhoty, triko.
"Mikinu až potom!" "No dobře, tak se napapej a učeš." Hodím na postel hřeben.
Odcházím se ve spěchu obléct. Po paměti na sebe naházím oblečení, sepnu vlasy. Zahlédnu se v zrcadle, "Hmm, dobrý," usměji se.
"Evičko, prosím Tě, proč nejíš?" SpongeBob se právě Patrikovi, svému nejlešímu kamarádovi, chlubí krásným ananasovokrabím dortem, který sám připravil. Závidím mu jeho neustálé positivní naladění. Beru do ruky lžíci a přemisťuji banán z misky do Eviččiných úst. Jen si mlaská. Projedu hřebenem vlasy. "Mami, to bolí!" Vzdávám to.
Závěrečná znělka. Vypínám televizi. Boty, bundu. Odcházíme.
Výtah. Konečně se zastavím. Máme před sebou společnou čtvrthodinku při procházce do školy.
A příště, vstanu o těch dvacet minut dřív.
