Moje cesta k životu
Moje maminka prožívala těhotenství, tento požehnaný stav celkem třikrát. V průběhu těhotenství o ni vždy pečovala porodní bába, porodit ovšem jela do pro ni zcela neznámého prostředí nemocnice, aby ji tam mohla být poskytnuta ta nejlepší dostupná lékařská péče. První dítě se mojí mamince narodilo několik hodin po odtoku plodové vody, kterým se porod ohlásil. Moje maminka si pamatuje větu, kterou při tomto jejím porodu pronesla ošetřující lékařka: „Do vizity „to“ dáme!“. Ošetřující personál využil snad všechny dostupné technické vymoženosti, přivázání rodící ženy k porodnímu lůžku, injekce do stehen pro urychlení porodu, vakuumextrakci, Kristellerovu expresi i další intervence. Nebral ovšem ohled na přirozené porodní pochody, na schopnost ženy porodit, na důležitost podpory těchto přirozených pochodů, na důležitost podpory rodící ženy. První dcera byla mé mamince vyrvána z těla kleštěmi. Povedlo se splnit jeden z pojmenovaných cílů, stihnout „to“ do vizity. Po týdnu, kdy moje maminka mohla být se svojí dcerou pouze omezeně ve vymezeném čase na kojení, mamince dcera v náručí omdlela. V den, kdy měla být moje maminka s její dcerou propuštěna z nemocnice domů, kdy si pro ně přijel její manžel a novopečený tatínek, mu řekla, že jejich holčičku musí nechat v nemocnici a odjet domů bez ní, s prázdnou náručí. Za další týden, kdy byla moje maminka bez své dcery a její dcera bez své maminky v nemocnici zemřela. Následkem všech těch porod urychlujících a přirozené procesy nepodporujících intervencí došlo k poškození mozku a následné smrti maminčiny první dcery. Život mé maminky se změnil.
Já i můj mladší bratr jsme se naší mamince narodili za podobného přístupu k porodu i poporodnímu období. Starší sestra nám svým narozením prošlápla tuto náročnou cestu a my jsme přežili. Moje matka, podobně jako převážná většina matek, které rodily v té době, čekala zraněná a bolavá v nemocničním pokoji, kdy ji přinesou její dítě, aby ho mohla nakojit, bylo ji zakázáno rozbalit si vlastní dítě, nemohla si nás osahat, pomazlit se. Z novorozeneckého oddělení k ní doléhaly hlasy plačících dětí. Po našem narození o nás pečovaly dětské sestry, dotýkaly se nás spousty cizích rukou zdravotníků, přitom náš tatínek se nás mohl poprvé dotknout až doma po týdnu našeho života. Po propuštění domů byla maminka v péči velmi nejistá, opět ji podpořila porodní bába. Bohužel, důsledkem toho, co moje maminka spolu s námi všemi svými třemi dětmi v nemocnici prožila, důsledkem chybějící podpory a lidskosti, důsledkem všech těch intervencí, neosobního přístupu byly velké obavy, které moji maminku při péči o nás svazovaly. I já jsem si díky tomu do svého života přinesla utrpení, nadměrné obavy a bezmeznou oddanost lékařským postupům.
Moje tři děti se narodily také v nemocnici. Nejstarší syn se narodil akutním císařským řezem po spontánním odtoku plodové vody. Ošetřující gynekolog při mé návštěvě v jeho ordinaci před porodem konstatoval, že dítě je v poloze hlavičkou dolů. Porodník v nemocnici doporučil císařský řez pro polohu koncem pánevním a nadměrnou velikost dítěte. Při operaci zdravotníci v mé děloze objevili přepážku, která zabránila synovi obrátit se do polohy hlavičkou dolů. Já věřím, že příčina vzniku přepážky v mé děloze úzce souvisí se způsobem porodu mé matky. Porod mého syna začal také spontánním odtokem plodové vody a přístup zdravotníků v těchto případech je stále porod urychlující. Mému synovi bylo dopřáno narodit se, kdy se rozhodl on sám. Volbou císařského řezu jsme byli ušetřeni spousty dalšího utrpení, které by způsobilo urychlování porodu. Napadá mne, že přepážka v mé děloze zachránila synovi život. O to, jak rodila moje matka, se nikdo nikdy nezajímal. Moje první dcera se rozhodla přijít na svět v den synových narozenin. Opět jsem odjela do nemocnice a podstoupila všechny intervence, které pro mne i moji dceru byly velmi obtěžující a zbytečné. Po jejím narození se mi povedlo prosadit si položení mé nahé dcery na mé nahé tělo a zažít alespoň na okamžik ten slastný a důležitý pohled z očí do očí, hluboký pohled, který je již navždy uložen v mé hlavě i v mém srdci. Poté mi zdravotníci moji dceru opět sebrali a vrátili až další den. Při třetím těhotenství jsem se oddala lékařům zcela. Jakmile jsem překročila pomyslnou zázračnou hranici 24. týdne těhotenství, hranici, kdy byli zdravotníci ochotni vynaložit energii na to, aby mé dítě přežilo i mimo mé tělo, jsem porodila svoji druhou dceru. Byla umístěna do inkubátoru pod dohled techniky a ošetřujícího personálu. Abych se ke své dceři mohla dostat i já, musela jsem vynakládat obrovské úsilí a vyrovnávat se nejen se svým vlastním strachem o mé dítě, ale hlavně s vyčerpávajícími obavami a manipulací ošetřujícího personálu. Opět jsem to vše vydržela a zvládla.
Můj další život se poté ovšem začal odvíjet od mé touhy žít, nikoliv již pouze přežívat, jak tomu bylo dosud. Mé zraněné a bolavé já se potácelo v tratolišti krve a já ho zvedala a uzdravovala. Díky tomuto pádu na dno, mi bylo umožněno vybrat si pro svůj další život jen to skutečně důležité. Cítila jsem a stále cítím, že mám v sobě obrovskou sílu pečovat o své děti, uspokojovat jejich potřeby nejlépe, stejně tak jako to má naprogramováno každá matka.
Události kolem mého narození i mých porodů zůstanou v mém životě i v životě mých dětí jako jizva, která potřebuje mateřskou láskyplnou péči, aby nás v životě omezovala co nejméně. Svým dětem předávám důležitost poselství, že nejvíce mají milovat samy sebe, aby byly schopné naplno milovat i druhé, že matka a dítě patří za každých okolností k sobě, že matka ví, co je pro její dítě nejlepší, že těhotná žena ví kde, jak a s kým může porodit nejlépe, potřebuje k tomu hlavně podporu.
Jedním z důležitých mezníků na mé cestě k životu, ke svobodě, k převzetí odpovědnosti za vlastní život i životy mých dětí bylo objevení knihy „Hovory s porodní bábou“, knihy rozhovorů s Ivanou Königsmarkovu. Tato kniha mi pomohla uskládat si všechny střípky nejenom mého života a pochopit spoustu souvislostí. Osobní setkání s Ivanou mi pomohla dát dohromady i tento můj životní příběh.
Já VÍM, že Ivana Königsmarková je skvělá žena a vynikající odbornice. Odbornice, jakou bych si přála mít jako podporu při svém těhotenství, porodu i v poporodním období. Odbornice, jakou bych chtěla, aby si mohly dopřát mé děti, až se rozhodnou pro založení vlastní rodiny. Jsem neskonale smutná z toho, čemu čelí Ivana ze strany zdravotníků, kteří jsou ve skutečnosti jejími kolegy při péči o těhotnou, rodící ženu a ženu-matku. Vnímám, jak je tento stav zničující pro celou naši společnost, ale také již neudržitelný.
Věřím, že podpora kontinuální péče porodní asistentky o ženu v těhotenství, při porodu i v poporodním období bude dalším krokem k naší svobodě, ke šťastnějšímu životu.
Můj příběh pro paní Ivanu Königsmarkovou zveřejněný 15. května 2012 na www.pribehyproivanu.cz
Ivana Antalová
Nenuťte ženy rodit doma
Vraťte porody do rukou těhotných žen a porodních asistentek. Věřte, že tím přispějete ke štěstí rodin, k sebevědomí žen jako matek.
Ivana Antalová
SpongeBob v ponožkách
Jen tak pro radost :))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))
Ivana Antalová
Porodit s láskou
"Pouze národ dobře informovaných občanů, kteří znají cenu svých práv, nemůže být zotročen. Jenom tam, kde převládne ignorance, vzniká tyranie." Benjamin Franklin
Ivana Antalová
Moje zpětná vazba nemocnici, ve které jsem se narodila.
Vážený pane Březino, vážený pane Petrželko, obracím se na vás se zpětnou vazbou jako na nynější primáře gynekologicko-porodnického a dětského oddělení nemocnice v Uherském Hradišti, nemocnice, ve které jsem se narodila, a ve které se narodila také moje starší sestra a můj mladší bratr. Budu ráda, pokud vám tato moje zpráva bude positivní inspirací pro vaši činnost poskytovatelů zdravotních služeb, zejména k tomu, aby se každé ženě dostalo podpory porodit co nejlépe a každému dítěti podpory využívat uzdravující mateřskou náruč co nejvíce.
Ivana Antalová
Milí muži, nenechte si ničit u porodu své ženy
Již delší dobu se mi to honí hlavou. Sakra to fakt těm chlapům nevadí, když se jejich ženy vracejí po porodu z nemocnice tak dorasované? To si raději několik týdnů, měsíců či dokonce let nezašukají, nechají se bezdůvodně okrádat.
Další články autora |
Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl
Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování
Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...
Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci
Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...
Prezident Petr Pavel se zranil v obličeji při střelbě ve zbrojovce
Prezident Petr Pavel se při střelbě na střelnici v uherskobrodské České zbrojovce, kam zavítal...
USA a Čína musí být partnery, řekl Si. Blinken mu vyčetl podporu Ruska
Ve vztazích mezi Čínou a Spojenými státy zůstává mnoho problémů. Musí ale být spíše partnery než...
KOMENTÁŘ: Byrokracie s vízy? Přitvrdíme. Jak Česko zařízlo studenty z ciziny
Premium Nenápadná úřední klička zásadně zkomplikovala život zahraničních studentů v Česku. Stát ještě...
Podvodník prodával falešné vstupenky na koncerty i sport, naletělo mu 500 lidí
Falešné vstupenky na kulturní a sportovní akce nabízel na internetu muž z Uherskohradišťska, který...
V kontejneru vzplála stará elektrobaterie, patrně kvůli technické závadě
Zřejmě závada na staré elektrobaterii způsobila páteční požár kontejneru na skladování...
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2733x